V roce 1995 jsme zjistili, že nemáme kde tábořit. Pravda – mohli bychom stejně jako v roce 1993 jet na třetí turnus do Kryštofek, ale to se nám nikomu nechtělo. Je to možná podivné, ale nikoho z vedení střediska Kryštofky nenadchly – byla tam sice pitná voda, ale terén samá mulda, nebylo prakticky kam jít, časté rušivé návštěvy chasníků z vesnice a trvalé chladno dané inverzí od nedaleké přehrady – v srpnu byly střechy hangárů ojíněné a okna na autě jsme škrabali obden.Pro úplnost je nutné dodat, že v roce 1994 se nekonal střediskový tábor – Myšák s 5. oddílem tábořil v Pocinovicích, Knírač se skauty 3. oddílu pořádal puťák, Joši měla dívčí tábor na Kryštofkách vedle Mývala a Boiler odmítl jakýkoliv tábor pořádat.
Pak přišel Knírač s tím, že má v Bělé nad Radbuzou tetu Kamilu Císlerovou (mimochodem tetu mladší než on sám, která v současné době je tam místostarostkou) a ta že by věděla o nějakém tábořišti v okolí.
Tehdy ještě ve škole v přírodě na Přimdě probíhaly o jarních prázdninách učitelské rekreace, které se náhodou účastnil i Boiler. Protože Přimda je blízko od Bělé, byl Kníračem požádán o návštěvu u tety. Nakopl stodvacítku, objevil tetu v bělské škole a vzápětí byl představen bývalé skupinové vedoucí školy Hance Kocourkové. Ano, místo by bylo, je asi 14 km od Bělé, ale jsou tam dvě rizika – tím prvním je těsně u tábořiště rozbořená vesnice, oplývající množstvím otevřených starých studní (kde se statku utopila i jalovice), druhé riziko představuje místní hajný pan Pova – i když manžel kolegyně, je strašně přísný a nikomu nic nedovolí. Ale co to bylo na Boilera – nemít žádné tábořiště, nebo mít ho – i když s rizikem – samozřejmě padla druhá volba. Slovo dalo slovo, oba sedli do škodovky a jelo se do Železné. Tady bylo nutné zaparkovat u hájovny, neboť dál byl zákaz vjezdu a hajný nepustil dále ani manželčinu kamarádku. Při prvním představení pan Pova působil opravdu neskutečně přísně – žádný úsměv, komisní pohled a zjevně si myslel, kdo to sem zase leze.
Takže zbývající 4 km na tábořiště urazili pěšky. Cestou se Boiler dozvídá i něco o táboře v Železné Huti, který patřil ministerstvu vnitra – zapamatoval si hlavně to, že se mu mezi místními říká Dachau.
Zde je nutné konstatovat, že první pohled na tábořiště Boilera nijak nenadchl. Ze všech stran otevřená louka, vlevo i vpravo rozvaliny domů, přes cestu ležící komín a torzo elektrického sloupu, hned u cesty zející chřtán studny. Bylo to totiž v únoru, bez sněhové pokrývky (ke slovu se spíše hlásilo jaro), a většina porostu kolem jsou listnáče. V místě, kde jsou nyní složené podsady ležely trouchnivé tyče od teepee – prý po nějakých Pražácích, kteří tu dříve tábořili. Vcelku neutěšený pohled. Přesto Boiler nabídku neodmítl, natočil pár záběrů na kameru a oznámil, že se rozhodneme, až místo uvidí ostatní členové střediskové rady.
Což se uskutečnilo v dubnu. Z Chomutova vyrážejí dvě škodovky s osádkou pěti lidí – Joši, Myšák, Šerlok, Knírač a Boiler. Auta zůstávají opět odstavena v Železné, cestou pěšky nahoru potkává expedice pana Povu, který striktně přikazuje uvázat Aga na vodítko. Nutno přiznat, že už s námi mluvil méně chladně.Pětice lidí pročesává prostor, který se zdá v dubnu už o něco hezčí – na stromech vypučelo listí, ke kladům je přičten silný pramen pitné vody i absolutní klid kolem stejně jako absence jakýchkoliv dalších lidí. V lese jsou klubka ostnatých drátů ze zrušené železné opony i řada dalších vojenských artefaktů. Závěr pátrací skupiny zněl, že to tedy zkusíme.
A doma nastává kolotoč. Je nutné vyřídit povolení na hygieně, státních lesích, odboru životního prostředí okresního úřadu v Domažlicích i správce pozemku – tehdejší firmy Kobas Bělá (transformovaný státní statek), v jejímž čele stál bývalý manžel výše zmíněné skupinářky pan Břetislav Kocourek (ten je btw. Správcem louky dodnes). Myšák sežene v Kalku dříví a kolem klubovny se rozjíždí výroba podsad. Boiler jede v květnu pro vzorky vody (která se po rozboru ukázala skutečně pitnou a ještě lepší než v Chomutově), přitom ale zjišťuje, že louka je porostlá prastarou vysokou trávou. Je tedy rozhodnuto jí posekat aspoň v prostoru budoucích stanů. Od kadaňáků si půjčujeme motorovou kosu, Knírač v práci zase zapůjčí jednoosý sekací traktůrek. V červnu vše nakládáme na vozík a ve čtyřech (Knírač, Boiler, Kvído a Bidlo) jedem kosit. Hned po příjezdu se na nás sesypou miliardy mušek, které léta neviděly člověka a moc se na nás těšily. To, co zažíváme v současnosti je zhruba desetinový odvar tehdejšího útoku.
Sekáme celou sobotu a větší část neděle – tráva se zamotávala i na osy traktůrku. Byl to horror. Poštípáni jsme byli tak, že jsme domů přijeli značně oteklí. Louka byla tedy posekaná – teprve po příjezdu na tábor jsme se dozvěděli, že tam pan Kocourek poslal traktoristy, kteří se vrátili s prázdnou, že už je posekáno. Od té doby už sekat nemusíme. Tato akce vešla do dějin mimo naší enormní oteklosti také tím, že Kníračův pes Ago se večer u ohýnku toužíc po teple tak „vcůcnul“ do ohniště, že začal hořet.
V průběhu května vyrazil Myšák s Boilerem v Avii na jízdu po republice za akvizicemi. Přivezli z Kutné Hory hangár (za 9.000) a odkudsi od Kolína polní kuchyň (za 2.500). Tato cesta je památná zase tím, že po jejím skončení slyšel Myšák poprvé Jarmilu řvát a získal tak k ní respekt.
Myšák s kluky mezitím vyrobil dostatečné množství podsad a teď vyvstává problém, jak je tam dopravíme. Obligátně v minulosti používaná Avie nemohla při pohledu na tu hromadu dřeva stačit. Plus nově zakoupená kuchyň, kupa nádobí a spousta dalších krámů. Potřebujem prostě velký náklaďák, nebo možná dva. A začíná martyrium shánění odvozu – taky aby to moc nestálo. Nakonec se Kníračovi podaří sehnat Liazku s návěsem (!), jejíž majitel (p. Brdek) nám odjede obě cesty (vlastně čtyři) za pouhých 20.000. To byla opravdu nejnižší nabídka. Dalším problémem je, jak tam dopravit děti. Autobus z Chomutova by vyšel nemístně draho, je tedy rozhodnuto použít služeb Českých drah. Tehdy ještě existovaly školní a jiné slevy, na které šlo velmi výhodně jezdit, musely se ale vyřizovat aspoň měsíc předem a objednat i místa. Ale kam tím vlakem dojet? Do Bělé sice jezdí, ale odtud je to po značce 13 km a malí by to neušli. Cílovou stanicí byl tedy zvolen Tachov a odtud objednán na posledních asi 35 km místní autobus z ČSAD. Do Tachova se tenkrát jelo pěkně – brzy ráno jel přímý osobák až do Plané u M.L., pak jeden přestup, a na nádraží měl čekat autobus. Vlakem ale jeli jen děvčata a mladší kluci. Starší roverstvo mělo jet o dva dny dříve pod velením Myšáka vlakem do Bělé a pak pěšky na místo.