V roce 1990 jsme žádný tábor nepořádali – důvodem byla hlavně neexistence jakéhokoliv potřebného majetku – stany a nádobí jsme nakoupili až v závěru roku. Pouze Jack s pár kluky z 5. oddílu vzal staré stany a několik dnů tábořili někde u Boleboře, regulérní tábor to ale byl jen stěží.Samozřejmě od počátku roku 1991 létají střediskem úvahy, kam jet na tábor. Dívčí kmen dokonce požaduje vlastní tábor – to se veliteli střediska však za podpory mladších činovnic naštěstí podaří zvrátit a je rozhodnuto, že tábor bude jen jeden, byť děvčata budou mít svůj program.
A teď kam jet? Kluci z chomutovského střediska byli v roce 1970 (poslední předchozí skautský tábor) v Teplé na louce zvané Pírka. Zdá se logické, že rozhodnutí padlo na tuto lokalitu a Tajfun začíná jednat. Volá do Teplé na lesní závod, kde se dozvídá, že by to možné bylo, ale na první turnus je již tábořiště zamluvené skauty ze střediska Dýmka v Habartově. Rozhodujeme se do Teplé zajet – což se stalo v dubnu. Tajfun osedlal svůj Wartburg combi, přidal se Boiler, Jack, Chozé a Athos a vyrazili jsme. První zastávka byla na lesní správě, pak jsme se vydali přímo na místo.
Jednalo se o louku širokou asi 20 m, kolem vzrostlý smrkový les. Louka byla směrem na východ otevřená a hned u jejího vyústění byl rybník zvaný Lesní. Západní část louky končila lesní cestou a pasekou, dále byl les. Na boční straně byly v lese ještě použitelné pozůstatky podzemního sklípku, na jižní straně u lesa se nacházela kostra jídelny a kuchyně. Příjezdová asfaltová silnička vedla asi 15m paralelně od louky, odstíněná pásem lesa. Voda pouze na mytí v rybníku, pitná je buď u pumpy v hájovně Pírka nebo vodovod v Teplé.
Pozorně vše procházíme a prohlížíme, závěr byl jednoznačný – líbí se nám to a bereme! Vracíme se na lesní správu dohodnout podrobnosti – za nájem žádné peníze nechtějí, ale musíme odpracovat brigádu v lese.
Tu realizujeme o prodlouženém květnovém víkendu. Jedeme všichni dospělí plus skauti z 5. oddílu. A jedem vlakem, na přepravu stanů a barelu na vodu nám slouží vozík dvoukolák. Na louce stavíme stany typu, co kdo doma našel (klasické podlážkové Ještědy, Jiskry a podobně). Jídlo vaříme na ohni v kotlících.
Celou sobotu strávíme prací v lese a v neděli se opět vlakem vracíme. Neděle byla hodně deštivá, balíme se celí promočení. Při téhle akci ale vznikla ona krásná černobílá fotka pochodujících skautů v kraťasech – bylo to u hájovny Pírka. Dalším postřehem byl Jávim – nesl vzadu na báglu kotlík, v něm půlku chleba (byl extrémně nenažranej) a díky dešti mu do kotlíku pochopitelně stékala voda a chléb rozmokal. Voláme na něj – prší ti do kotlíku na chleba – odpověď byla vždy „já vím“. Inu – i takhle vznikají přezdívky...
Se střediskem Dýmka byla domluva snad ještě jednodušší – oni měli podsady, ale málo (a starých) plachet, my jsme disponovali dvaceti úplně novými khaki stany, zato podsady nebyly žádné (téměř). Takže se domluvil barterový obchod – oni nám půjčí podsady, my jim stany a bylo vyřešeno. Dokonce jsme ani nemuseli stavět tábor – stál tam z předchozího běhu.
Místo a podsady byly tedy zařízeny, zbývalo začít organizovat a plánovat doma. Velitel Tajfun jmenoval vůdcem tábora Jacka, jeho zástupcem Boilera, který měl zároveň dělat hospodáře i zásobovače. Pak bylo nutno vymyslet dopravu věcí, dopravu dětí, jídelníček a stanovit cenu. A celé vymýšlení samozřejmě padlo na hlavu hospodáře a zástupce vůdce...
Dál bylo nutné vyřešit přihlášky, způsob placení tábora a stanovit jeho cenu. Začali jsme dopravou – pojede se vlakem, z Teplé na tábor pěšky – cca 4 km, kufry poveze z Chomutova náklaďák. Kvůli tvorbě jídelníčku strávil Boiler celý květen s tužkou v ruce – výsledkem byl jídelníček se stravou 5x denně o průměrné ceně 30,60 Kčs na osobu a den. Zachoval se i návrh rozpočtu o pár položkách:
- suma za suroviny na jídlo....... 18.360.-
- Avie doprava..............................2.200.-
- vlak............................................1.120.-
- os. auto..........................................480.-
- 10% navýšení stravy...................1.836.-
- 10 l petroleje..................................190.-
- 10 baterií........................................120.-
- hřebíky......................…..................500.-
- ceny..............................................1.000.-
- výtvarný materiál.........................1.000.-
Spočítáno a vyděleno to dělalo 660.- na osobu.
Což bylo na nejbližší radě „zaokrouhleno“ nahoru na 800.- Kčs, aby byla rezerva. Skutečnost pak byla samozřejmě odlišná, nicméně jsme finančně vyšli.
Dalším bodem byly přihlášky. Jejich podobu a obsah jsme si na radě hrubě načrtli a uvažovali, jak je vytisknout. Nakonec jsme využili výpočetní techniky a vytiskli je na sálovém počítači v Tušimicích – sice bez hacku a carek, ale určitě jsme byli první v okrese (a asi i v kraji), kdo ve skautu výpočetní techniku použil. Ukázka přihlášky našeho bratra Septima je na obrázku.
Způsob platby byl po širší diskuzi zvolen pomocí složenek. Středisko ještě nemělo v té době vlastní účet, takže se platilo na konto okresu, ale každý účastník dostal přidělený variabilní symbol, podle kterého se platby identifikovaly. Dospělí platili hotově a plný poplatek – stejně jako děti.
Co se týče nákupu potravin – tedy lépe řečeno surovin na vaření – je nutné si uvědomit, že ještě neexistovaly žádné prodejní řetězce a byli jsme odkázaní na malé krámky. Zejména v Teplé, kde byla jedna větší sámoška, asi 2 další prodejny smíšeného zboží, jedno řeznictví a drogerie. Byla snaha koupit, co půjde v Chomutově a pokud možno co nejlevněji – tedy ve velkoobchodech či u výrobců. Takhle jsme nakoupili oplatky, v cukrovaru v Žatci padesátikilový pytel cukru, v tušimické elektrárenské kantýně těstoviny, rýži a olej, v Litvínově levnou čočku. V ostatním jsme byli odkázáni už na obchody v Teplé.
Zajímavým prvkem byly některé potraviny, přinesené z domova. Ve snaze co nejvíce ušetřit (a také podle hesla „skaut se stará – skaut má“) jsme oslovili rodiče a požádali je o darování přebytků kompotů, džemů, nakládaných okurek, sádla (které si v té době ještě řada domácností škvařila sama) a tvrdých rohlíků, ze kterých jsme pak najednou namleli na robotu pytel strouhanky. Na oslovení sice reagovali jen rodiče vlčat a světlušek, ale i tak toho bylo hodně – podle závěrečné zprávy to pokrylo 2/3 tábora (a bylo doporučeno pro zřejmý finanční efekt v tom pokračovat i dále).
Zbývalo dokoupit ještě pár věcí do kuchyně – dřezy, nálevky, kráječ knedlíků a pár dalších drobností. Nákupem filmů do foťáku (kdeže byly digitály) byl završen nákup v Chomutově a mohli jsme jet na tábor.