Tábor začínal 15. července, končil 29. Oba dny byly pondělky – tehdy se totiž jezdilo od 1. července (bez ohledu na den v týdnu) a další běhy navazovaly na předchozí.Tedy pondělí byl den odjezdu. Ráno kamarád Honza Müller přistavuje k chatce (naše klubovna) na Cihlandě svojí nablýskanou Avii. Nakládáme nákupy, věci táborníků, Boilerovo Babettu (výborně se osvědčila na malé nákupy a zejména při přípravě her), a pár prken, ze kterých Myšák stvořil jakési náznaky podsad. Boiler a Myšák nasedají do Avie a odjíždí se.
Jack tam jel už den předem, aby tábor přebral od habartováků. Athos odjíždí svým žigulíkem, který bude sloužit jako táborové vozidlo – hlavně kvůli nákupům a vožení barelů s vodou (bylo to jediné slušné vozidlo mezi námi – Jack měl Trabanta a ostatní neměli nic). S ním jel i Pinzeťák. Zbytek tábora má sraz na nádraží a jede přes Vary vlakem.
Přijíždíme na prázdné a vzorně čisté tábořiště – což právem obdivoval majitel Avie (navážel totiž předtím někam pionýry a prý tam měli strašný bordel), kde nás čeká Jack a Sokolík. Vykládáme korbu, platíme za Avii 1000.- Kčs a obhlížíme tábor.
Je postaveno 24 stanů do tvaru písmene L, kratší nožičku tvořilo 5 stanů. Habartovské jsou barevné (mají je po pionýrech), naše krásně khaki. Protože nás je ale víc než habartováků, musíme dobudovat ještě 5 stanů, aby aspoň děti spaly v podsadách. Využijí se Myšákem připravené polotovary, prkna na místě nalezená, ale stejně bylo málo materiálu – některé podsady bylo nutno dodělat z kulatinek. To nebylo moc dobré, protože do nich dost táhlo. Byl dokonce i nedostatek plachet, takže poslední 2 z celkem 29 stanů byly shora kryty jehlany z celt, což sice malinko rušilo ráz tábora, ale jinak vypadaly docela zajímavě.
Na konci řady stanů u brány stálo malé teepee – jen tak pro okrasu a schování hlídek. Na protějším konci vyrostl zvonový stan (získaný od Sokolů), který sloužil jako zásobák. Za stany v čelní řadě stálo zády k táboru několik turistických stanů, sloužících pro ubytování zbylých dospělých. Kousek od kuchyně v lese byla postavena díky vstřícnosti šéfa polesí jednonápravová maringotka Lesana, ve které bydlel Jack se Sokolíkem.
Pohled na hodinky ukazuje, že děti již budou pomalu v Teplé a Boiler se poprvé ujímá funkce zásobovače. Startuje Athosovo žigula a jede na nákup – současně se staví na nádraží, aby odvezl alespoň malým batohy.
Na nádraží přijíždí dlouhý motorák, z něj vystupuje celý tábor a vzápětí se vydává na více než čtyřkilometrový pochod na tábořiště. Po hodině a půl dorážejí na tábořiště a začíná zmatek s ubytováním – jak již bylo řečeno, stany nestačí pro všechny, takže první noci byly pro některé trochu provizorní. Ale vše se rychle srovnává a může začít táborový život.
Mimo jiné vaříme i první večeři. Kuchaře jsme neměli, takže se střídají jednotliví dospělí (za pomoci dětských služeb). Kamna v kuchyni byla z cihel a kamenů s litinovými tály nahoře – prostě stará skautská klasika. Vařilo se na nich výborně, ale měla příšerně velikou spotřebu dřeva. Jídlo - jak už bylo řečeno – bylo plánováno s co nejmenšími náklady, Boiler dělal plán v tomto rozsahu poprvé v životě, takž není divu, že se něco občas úplně nepovedlo. K první večeři mělo být rizoto, ale protože Boiler krátce předtím ochutnal variantu rýži se zelím (a byly výborná), zkusili jsme to i na táboře. Bohužel chybělo know-how a nějak se to nezdařilo, takže inkriminovaný pokrm bylo následně lze najít za pařezy či v dutinách stromů. Stejným fiaskem skončila někdy později chlebová polévka (jídlo takřka zdarma), která jinak chutná výborně, jenže opět chyběly znalosti přípravy. Naopak ale řízek s bramborovým salátem, svíčková či kuřata - to bylo zase z opačného konce chutnosti.
Zmiňme se ještě o Pinzeťákovi. To byl neskaut, kamarád Athose, který v té době pracoval u lesů a mj. vlastnil motorovou pilu. Protože v té době jsme vlastní pilu neměli (a původně počítali, že veškeré dřevo se bude dělat ručně), vzali jsme ho s sebou. Měl s sebou syna, kterého chtěl následně dát k vlčatům. By to docela pohodový kluk, samý smích. Bohužel v pozdějších letech si od nás půjčil lovecký stan a nikdy ho nevrátil. A proč Pinzeťák? On se příšerně štítil žab a prohlašoval, že by se jí nedotkl ani dvoumetrovou pinzetou...
Ve zpracování dřeva byl nakonec zvolen kompromis. Pinzeťák porážel stromy, starší kluci je ručními pilami a sekerami zpracovali na palivo.
V prvních dnech dobudováváme tábor, je vyzdobeno vlajkoviště, zbudovány různé lavičky a doplňky, uprostřed tábora se podle Foglarova vzoru ocitá černá skříňka. Ta sloužila jako dodavatel hříšníků do kuchyně a na nepopulární práce. Když někdo něco provedl, byl vedoucím zapsán na lístek, vhozený do černé skříňky. Z té pak lovil ten, kdo někoho potřeboval.
Latríny byly v hustém tmavém lese, proto jsme se je rozhodli osvětlit. Athos přinesl ze šachty hydroxidový akumulátor a dráty, Boiler nakoupil žárovičky a tak bylo možno pár dní po začátku tábora cestou na latrínu cvaknout na stromě vypínačem, a všude kolem cesty se v jehličí rozsvítily malinkaté žárovky. Bylo to docela efektní (mnohem hezčí než dnešní solární lampy) a také pánové z kontroly ORJ tento prvek tábora ve svém hodnocení vyzdvihli.
Všichni jsme na tom počátku skautingu byli trošku „zblblí“ co se týče zdravení a nástupů. Inu po létech odříkání jsme si trochu hráli na vojáčky a salutovali si při každé příležitosti. A což teprve nástupy! Každý den plná vlajkosláva – středisková, oddílové i všechny existující družinové vlajky asistovaly – neseny svými praporečníky – při ranním vztyčování státní vlajky. Pak následovalo hlášení služby dne vůdci tábora (včetně nezbytného salutování), teprve pak byl denní rozkaz. Všechno to trvalo docela dlouho, ale věřte – bylo to docela hezké a určitě všichni přítomní na to rádi vzpomínají.
Mezi vlajkonoši exceloval jako jednička Potápník (ano, je to otec dnešní Potápky i Potápníka – tehdy stár pouhých 13 let) – chodil vždy vzorným parádemaršem a vyhazoval vysoko nohy – inu pruská nebo sovětská armáda by ho určitě hned angažovaly.
S nástupy souvisel i hudební doprovod. Paik se jakž takž rychle naučil foukat na trubku a pravidelně troubil budíčky i večerky, samozřejmě i signál při nástupu. Zejména večerky za padajícího soumraku byly zážitkem samy o sobě.
Někdy se mu tam sice vloudil trošku falešný tón, ale my byli rádi, že máme aspoň tohle – nikdo z nás to neuměl a v pozdějších letech už jsme neměli ani Paika.
Co se týče počtu lidí na tomhle prvním táboře – bylo tam 54 dětí (8 dívek, 27 skautů z 5. oddílu a 19 vlčat i skautů z 3. oddílu). Vše doplňovalo 10 dospělých – 8 činovníků plus Pinzeťák plus Joši manžel Kato. Čili napoprvé docela dost lidí. Občas také někdo přijel na návštěvu – třeba velitel střediska s dcerou a vnukem, nebo Knírač s manželkou.
Také přijel – ale na kontrolu – šéf ORJ bratr Fous, s ním okresní hospodář Čmelák, Zubr z Klášterce a přivezli k nám na čumendu dva dospěláky od německých skautů. Všem se tam nesmírně líbilo, okrespán si nechal předložit jídelníček a vida tam řízek s bramborovým salátem byl hned zvědav, zda byl s majonézou. To samozřejmě nebyl, takže kontrola dopadla dobře!