A tak se stalo. Před Vánoci jsem držel v ruce cyklostylovaný leták, vyzývající všechny skauty z let 68 – 70, aby se 4.1.1990 sešli v 17:00 v armáďáku (tak jsme říkali Závodnímu klubu železničářů v Jiráskově ulici). Šel jsem tam pln očekávání i důvěry ve věci příští. Zarazilo mne množství lidí, kteří se zde sešli – střízlivým odhadem jich bylo kolem 200 – těžko říci kolik přesně, ale velký sál byl téměř plný. Na jevišti seděla asi celá okresní rada z roku 1970 a já jsem vůbec nikoho z nich neznal. Byl jsem nadšen, jakou má v Chomutově Junák tradici a hned jsem si představoval, jak se s takovou masou lidí bude dobře dělat...
Na setkání jsem šel s tím, že už jsem starší člověk (bylo mi tehdy 38 let (!)) a nestačil bych klukům dělat s nimi, to co oni, takže jsem se nabídl coby bafuňář – zajistit, zařídit, sepsat, zorganizovat, pomoct atd. Jenže pak došlo na „lámání chleba“ - to když se tehdejší předseda okresní rady Míra Jakeš – Fous zeptal, kdo povede oddíly. V tu ránu bylo ticho a žádná ruka se nezdvihla. Několik minut se nedělo vůbec nic, pak se našlo pár odvážlivců, kteří vystoupali na jeviště, aby zde zanechali své adresy. Ale pořád to bylo málo. Když tahle trapná situace trvala dalších 10 minut, rozpomněl jsem se na heslo „Sloužím“, revidoval jsem stydlivě své rozhodnutí nejít k dětem a nakonec na to pódium také vylezl a nechal tam své nacionále. Vůbec se mi nechtělo, ale postrčila mne ona trapnost publika. Z toho, že se nás pak sešlo něco kolem 30, zbývající většina patrně žádný trapas necítila. A tak to zůstalo dosud – pokud jde jen o klábosení či návrhy, sejde se chytrých třináct do tuctu. Když se má začít něco opravdu dělat, vidím stále jen pár těch samých tváří...
Autor: Boiler, vloženo: 18.11.2013