Historie střediska od roku 1990 - 4. kapitola: Co jsme museli absolvovat a vytrpět

Ještě v lednu jsme dostali poštou pozvánku na rádcovský kurz, který jsme (vzhledem k tomu, že jsme z hlediska okresních činovníků „neprověření“) museli povinně absolvovat, aby nás mohli pustit k dětem. Drtivá většina z nás samozřejmě v letech 1970 – 1989 s dětmi pracovala – ať už v Pionýrské organizaci SSM (kam jsme museli přejít, pokud jsme chtěli vést), nebo v různých turistických či tábornických oddílech při KČT, TOM, TJ, u mladých hasičů a podobně. Samozřejmě – známým systémem pštrosa – když se jednalo o ideologii, byl hlava „v písku“, přestože papírově se vše vykazovalo ke spokojenosti výborů SSM (pro mladé – Socialistický svaz mládeže), přitom náplň činnosti se někde více, někde méně blížila tomu, co jsme sami poznali u skautů. Já sám jsem v této době zpočátku vedl v táborském okresním domě pionýrů, kde byl skvělý ředitel, fandící skautingu. Toho bohužel později vyhodili (asi právě pro tyto sympatie), takže jsme našli útočiště na jedné ZDŠ u jedné dobré skupinářky, kde s námi byl dokonce i někdejší vůdce 1. oddílu, který de facto vedl i skupinové stanové (samozřejmě na podsadách) tábory na Šumavě.
To ale nemohlo vydržet věčně. Zaseknutá sekera, bobříci a dokonce i klasická podsada se dostaly na index. Stanových táborů valem ubývalo (a pokud byly, tak na konstrukcích s plachtou až na zem) a nastal přechod ke stabilním táborům ROH (Revoluční odborové hnutí) – tzv. velkovýkrmnám s několika stovkami dětí, patřícím různým podnikům. V jejich čele stál zpravidla osvědčený (a zasloužilý) soudruh (třeba posunovač ze šachty), nemající ani nejmenší tušení, co by se mělo s dětmi dělat. Proto ho zastupoval vždy člověk, který to tušení měl, a sobě k ruce si mohl vybírat dvě až tři desítky lidí, kteří mu ty děti měli vést. A ejhle – na jednom takovémhle táboře se nás sešlo pár lidí, které to bavilo, měli podobné nápady a myšlenky – a jak se později zjistilo, tak v minulost také trošlu „přičichli“ ke skautingu.
Odtud byl už jen krůček ke stabilní partě vedoucích a díky ní i částečnému přenesení prvků skautského programu na tábor ROH. Možná to leckdy nebylo jen částečné – záleželo hlavně, jak jsme to nazvali. Např. v roce 1998 jsme udělali vzhledem k uvolňující se politické situaci pokus s lovením bobříků přesně dle Foglarových Hochů od Bobří řeky, ztroskotal ale na názvu „bobřík“, neboť příslušná dogmatická soudružka důchodového věku měla toto slovo v „indexové“ knize. Pouhé přejmenování akce (při zachování věcného obsahu) na Brontosaury nám naopak vyneslo velikou chválu!
Děti jsem během školního roku aktivně vedl od zrušní Junáka do r. 1981 – již zmíněným způsobem pštrosí hlavy. Vždy to ale byly jen oddíly s tábornickým zaměřením a tvrdošíjně jsem odmítal obléci světlemodrou košili – stále jsem chodil jen v zelené. Později jsem jezdil na pionýrské tábory ROH (neboť jiné než pionýrské tábory nepřipadaly na území ČSSR v úvahu), kde jsem začal jako vedoucí oddílu a přes zdravotníka vystoupal na zástupce hlavního vedoucího a konečně i na toho hlavního. A vést tábor s 220 dětmi a 24 vedoucími, to už byl slušný záběr. Takže zkušenosti byly – jenže ne bohužel ty „pravé skautské“.
Tak jsem zatnul zuby, řekl si, že to vydržím a šel do toho. Kurz probíhal v prostorách okresního domu pionýrů a mládeže (tehdy ještě v Cihlářské ulici) díky podpoře tehdejší ředitelky paní Tiché (byť byla velká soudružka). První sezení bylo tuším už někdy v lednu a od té doby jsme chodili každý týden – myslím že to byly pátky. Prakticky veškerou probíranou látku jsem znal z minula, skautskou ideologii a dějiny jsem měl v předstihu po těch dvaceti letech nasáté z časopisů Skauting (ročníky 68-70), kterými mne zásoboval můj nevlastní otec – a koneckonců byl jsem už dříve skaut. Někteří přednášející s námi opravdu jednali jako s malými dětmi a naprosto odmítali uznat, že jsme již také něčím prošli. Bohužel toto vpravdě chybné jednání přineslo své negativní ovoce – jestliže nás začínalo 30 – 40, na konci kurzu nás z chomutovského střediska skočilo nanejvýš 10. Zbytek nevydržel některé excesy vedení kurzu a zdravě (a pohříchu i právem) naštván předčasně odešel, čímž byli tito lidé pro nový skauting nenávratně ztraceni. Další léta teprve ukázala, jaká to byla škoda. Přitom stačilo jen trochu empatie ze strany některých činovníků.
Myslím, že je na čase seznámit se s aktéry tohoto kurzu, a to z obou stran. Samozřejmě si ani zdaleka nepamatuji všechny. Začněme přednášejícími. Kurz zahájil předseda ORJ Fous. Následovala Jindra Kukučová – Jiskra, takto vůdkyně 1. dívčího chomutovského oddílu a výchovná zpravodajka okresu i střediska. To ona byla hlavním iniciátorem obnovy skautingu v roce 1990 a patří jí za to velký dík. Bohužel na druhé straně právě jí chyběla ona již zmíněná empatie. Pak jsme se seznámili s Ivanem Vrabcem – Bálůem a vůdcem chomutovského střediska Jirkou Kotkem – Tajfunem. První mluvil a bezpečnosti, druhý nás učil telegrafii i topografii – samozřejmě mimo jiné. Zdravovědu přednášel MUDr. Milan Kukuča. Určitě jsme tam poznali i Ivo Nováka a Jardu Veselého z Kadaně.
Z řad frekventantů to byli Milan Kubričan – Myšák, Petr Haldovský – Paik, Václav Kabeláč – Jack, Josef Fak – Chozé, Franta Doseděl – Athos, Jarda Bezděka – Budla, Slávka Doubková – Topinka, Marie Günzelová – Akula, Líba Křížová – Joši (tehdy ale ještě s původní přezdívkou D'Artagnan z romantických časů mládí) a ještě jeden kluk, myslím Pepa – to za Chomutov. Z kadaňských si vzpomínám na Pavla Bradu, Fandu Filipa – Hamra, Jirku Zabilanského a Alenu Kandelovou. Z Klášterce s určitostí jen na Zubrovu dceru Simonu Kutíkovou a jejího bráchu Rudu Šťáska mladšího.

Autor: Boiler, vloženo: 18.11.2013