V roce 1968 jsem coby hoch šestnáctiletý poznal několik kamarádů, kteří byli členy tehdy čerstvě obnoveného Junáka – tehdy 1. oddílu v Táboře. Styl jejich akcí byl přesně ten, jaký jsem si představoval – a bylo mi dovoleno se občas jejich akcí zúčastnit. To bylo ono – tak se to má dělat!
Časem jsem poznal kluky i dívky z ostatních táborských oddílů a byl s nimi venku prakticky každý víkend, To vedlo k tomu, že po nabytí plnoletosti v roce 1970 a odklonění se od rodičovské výchovy (Sovětský svaz naš vzor atd.) jsem se rozhodl složením nováčkovské zkoušky prokázat způsobilost k přijetí do Junáka. Bohužel ale – bylo září 1970 a skauting byl normalizační vládou právě zakázán – měl jsem smůlu. Své znalosti jsem mohl projevit pouze neoficiálně ve skupince lidí, kteřé už oficiálně nikam nepatřili...
Členem Junáka jsem tedy se stal (byť bez záznamu do registrace) v roce 1970 v Táboře – nejsem tedy rodilý chomutovák a neměl jsem vazby na tehdejší lidi zde. Asi tak od roku 1987 jsem prohlašoval – nejen veřejně, ale i před manželkou, že v případě obnovení Junáka bych v něm začal pracovat. V tomto převsvědčení mě silně utvrzovali můj nevlastní táta (získal jsem ho nečekaně ve 26 letech), z kterého se stejně nečekaně vyklubal vůdce vltavotýnského střediska a oblastní výchovný zpravodaj. Díky němu jsme věděl o „cvrkotu“ v Praze na podzim 1989 a viděl i první čísla „Činu“.